Už je to skoro 2 mesiace, čo to vypuklo...
Pondelok 9.3.2020 - som ešte normálne šla do práce... ale všetci už o tom hovorili, všade sa začalo skloňovat to slovo - koronavírus (COVID-19)... korona... vírus... alebo neviem ako ešte..
Ešte v ten deň na Facebooku čítam, že to naše mesto zatvára od ďalšieho dňa všetky škôlky...
Oblial ma studený pot a nemala som dobrý pocit.. Z práce som hneď brala notebook, lebo som vedela, že toto bude na dlhšie, ako na pár dní bez práce, a ponáhľala sa pre dieťa.... mala som strach, nevedela som, čo nás čaká, len som vedela, že ho chcem rýchlo z tej škôlky zobrať.
A odvtedy sme doma... stále doma... Prvé dni boli ešte voľnejšie, chodili sme normálne von na prechádzky, bez rúšok, bez obmedzení.
No ako sa od 14.3. začala 2-týždňová karanténa a všetci sme mali byť doma... my sme vážne ten prvý týždeň boli stále iba doma... ani von sme nešli. Po týždni som sa konečne vybrala na nákup... no so strachom, zahalená najviac ako sa dalo... a keby nemusím tak fakt nikam nejdem...
Potom postupne to nejak opadávalo... a druhý týždeň sme začali chodiť aj von - do prírody, do okolia... jednoducho sme sa vyviezli pár km mimo mesta, a tam kdesi na poľných cestičkách, lesíkoch a iných odľahlých miestach sme sa prechádzali, behali, nasávali slniečko a užívali si čerstvý vzduch...
Poviem vám, akosi boli tieto prvé 2-3 týždne pre mňa najhoršie. Sledovala som všetky správy, tlačovky, neustále stúpajúce čísla...
..nevedela som si zvyknúť na ten režim - stále doma, robiť homeoffice, vymýšľať program dieťaťu, do toho variť, riešiť domácnosť, chýbali mi ľudia, kolegovia, spoločnosť, normálny život... a to som si vždy myslela, že som skôr introvert...
Každé ráno som sedela pri raňajkách so slzami v očiach a priala si, nech sa to už skončí.. a to doslova... (ale inak cez deň som bola fakt v pohode, netrpela som nejakými depresívnymi stavmi, a keby ma stretnete, nepoviete na mňa, že ma niečo trápi - lebo ono to nebolo trápenie v pravom slovazmysle).
A potom kdesi nastal zlom.. ani neviem, kedy kde a ako... myslím, že ešte do Veľkej noci som to brala dosť vážne, sledovala situáciu, dokonca som mala už také myšlienky, že čo ak som aj ja nakazená - napriek tomu, že mi nič nebolo (ale viete - sú aj bezpríznakoví prenášači), a normálne som uvažovala o tom, že sa pôjdem dať na vlastnú päsť otestovať... no fakt som už toho mala dosť.
Stopla som to a povedala si, že nejdem premýšľať nad tým, ČO AK... nikam to nevedie a zbytočne si robím starosti s niečím, čo ani neexistuje - akurát tak v mojej hlave...
.. prestala som sledovať všetky správy, tlačové besedy, predpovede, dohady, komentáre.. nové čísla aktuálne počujem akurát tak z rádia (a teším sa, že sú tak nízke) a celkovo už nad celou tou situáciou nepremýšľam a nečítam žiadne články v súvislosti s touto situáciou.
A toto ma fakt oslobodilo...
Zrazu som si uvedomila, že veď mne je doma dobre.. ani homeoffice zrazu nie je taký strašný, naučila som sa tak fungovať.. aj popri dieťati, a aj keď je náročné všetko skĺbiť. Ale nudiť sa čas fakt nemám...
Zrazu sa mi aj akosi nechce ísť do práce tak naozaj - a vidím to tak, že asi ani tak skoro nepôjdem, lebo škôlky sa už tento rok neotvoria - teda aspoň tá naša nie. A s dieťaťom predsa musí byť niekto... u starých rodičov tiež nemôže byť stále... muž musí byť v práci..
Zrazu uvažujem o tom, že konečne by sme sa aj mohli stretnúť s tými našimi rodičmi - veď sme s nimi neboli skoro 2 mesiace (ak nepočítam 2 krátke 5 minútové stretnutia, kedy nám len niečo doniesli s rúškami na tvári).. ale hovorím si, dokedy budeme takto fungovať?? Veď všade od známych počúvam, že sa s rodinou navštevujú, chodia k sebe atď...
Zrazu sa mi zdá, že takto mám akosi na všetko viac času, energie, stíham cvičiť, písať blog, riešiť aj druhú prácu... ráno môžem dlhšie spať..
A zrazu mám dokonca pocit, že čoskoro sa všetko znormalizuje, alebo odvážne povedané "skončí" (kiežby), a my sa budeme môcť konečne nadýchnuť bez rúška...
Zopár otázok pre vás:
- ako ste to všetko vnímali na začiatku a ako teraz?
- tiež ste sa nenavštevovali s rodinou a známymi?
- zistili ste, že vám je doma dobre alebo viac vám vyhovuje normálne chodiť do práce, či školy?
- myslíte, že sa to už pomaly skončí?
Ďakujem za vaše odpovede... a čoskoro pre vás chystám aj článok typu, čo všetko mi karanténa dala, čo mi počas nej najviac chýbalo, čomu som sa venovala a na čo sa najviac teším po jej skončení.
7 komentárov
Prvé tri týždne boli asi najhoršie a depresívne
OdpovedaťOdstrániťTiež som zo začiatku veľmi stresovala, sledovala každú novú správu, ale potom som si tiež povedala, že dosť...Teraz som si na tú celú situácia už akosi zvykla, ale snáď sa čo najskôr vrátime do normálu :)
OdpovedaťOdstrániťWhat A Fancy World
Začiatky boli ťažšie, i keď väščina to brala na ľahkú váhu a aj berie. Poňali to opekačkami, prechádzkami, návštevami, oslavami... fakt nechápem myslenie niektorých ľudí, nehovoriach o nenosení rúšky...
OdpovedaťOdstrániťMám dieťa, ktoré má online vyučovanie a úloh majú neúrekom, ale zvládame to, dokonca ho chránime tak, že okrem dvora a lesa nikam nechodí a my minimálne. Ja venčím psíka a chodím raz za čas na nákup, inak sme stále doma. Podľa manžela bude ešte druhá vlna Covidu, ktorá nás čaká (je Dr., ale pracuje z domu). U nás to najhoršie znáša práve on :-( a častejšie teraz máva depresie...
Snáď bude už len lepšie, pekné dni prajem.
A.
Těsně před vyhlášením karantény jsem se pohybovala ve Švýcarsku, což mi paradoxně pomohlo - Švýcaři už dobře věděli, co se na ně žene, koronavirus aktivně řešili, lidé byli ohromně disciplinovaní, ale zároveň nikdo nepanikařil jako u nás. Díky tomu jsem byla v klidu i já, ačkoliv cesta zpátky těsně před uzavřením hranic byla "veselá".
OdpovedaťOdstrániťJinak souhlasím, že první dva týdny home officu byly nejtěžší, to jsem také nikam nechodila (a navíc jsem byla v karanténě). Týden před Velikonocemi jsem postupně začala zase chodit na vycházky do přírody, což mi hodně zvedlo náladu, a teď už si občas troufnu i na nějakou tu návštěvu. U prarodičů jsem ale ještě nebyla, ačkoliv mi moc chybí. Čtyřhodinovou cestu vlakem/autobusem s několika přestupy rodinná rada vyhodnotila za příliš riskantní.
Snad už to brzy skončí a nepřijde další vlna...
Pro mně byl úplně nejhorší ten začátek, plno různých zpráv, nevěděla jsem, kterou číst prvně, jak jsem v tom co je a bude vlastně zorienotvat, nevěděla jsem nic. Zaměstnavatel nám umožnil práci z domova, což bylo na jednu stranu vstřícné gesto, na tu druhou to pro mně bylo dost náročné jen si na to zvyknout, plnit to co mám, když byl nějaký problém, tak všechno řešit přes net přes telefon a vlastně veškeré kontakty s rodinou nebo příteli se smrskly jen na kontakty přes telefon nebo přes internet, ven jsem vycházela jen když jsem musela, na nezbytné nákupy a vyřizování, samozřejmě s rouškou, od samého začátku, co byla povinnost je nosit, respektovala jsem a pořád respektuji všechna nařizení. Ale karanténa sama o sobě pro mně byla hodně náročná, už jen fakt pracovat z domova a travit tam veškerý čas..hodně jsem uklízela a organizovala v domácnosti, zkoušela nové recepty, dívala se na filmy nebo videa..snažila jsem si to tak nebrat. A teď..asi jsem se dostala do stavu, kdy jsem si na to zvykla, sem tam už jdeme i na procházku do přírody, načerpat slunečních paprsků a čerstvého vzduchu, pracuji na zahradě..A přála bych si, aby to už bylo jen lepší a lepší..
OdpovedaťOdstrániťJo na začátku jsem taky všechno sledovala, nervovala se jak ty čísla u nás rostou. Já v březnu chodila stále do práce každý den s rouškou 8 h v práci byl fakt masakr. V dubnu jsem byla jen týden v práci, tak snad se to zlepší no. S rodiči se setkávám normálně, protože pracujeme ve stejné firmě, ale za babickou ještě nejezdím a nejezdila jsem od unora. Ale aspoň jsem stihla udělat v klidu jarní úklid apod. :)
OdpovedaťOdstrániťVítejte u Mišky
Šíleně mi ta karanténa utekla, od konce března ani nemám pocit, že jsou to téměř dva měsíce. Jinak moc hezké fotky, hlavně ta poslední se synem je krásná! :))
OdpovedaťOdstrániťĎakujem za všetky komentáre!